Cyrilometodějská pouť

Cyrilometodějská pouť

na Březové je nejdůležitějším svátkem, protože náš kostel je zasvěcen sv. Konstantinovi (Cyrilovi a Metodějovi). Historie k těmto svatým se váže na známá data.

Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako Slovanští věrozvěstové.

V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnšti­nu jako bohoslužebný jazyk.

Svatý Konstantin, zvaný Filosof (narozen 826 nebo 827 v Soluni -zemřel 14.února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera.

Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril pod nímž je známější. Svatý Metoděj (narozen 815 v Soluni - zemřel 6.dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem. Víme, že svatí bratři ze Soluně přišli na na jaře r.863.Bratři pocházeli z řecké Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu. Metoděj se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě (dosáhl postavení místodržitele v Bithýnii, byzantské zemi na pobřeží Černého moře). Svého povolání se však zřekl, odešel do bithýnského kláštera a stal se mnichem. Konstantin vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Cařihradu a stal se profesorem filozofie. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze. V roce 855 se připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Okolo roku 860 byli oba bratři vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům na poloostrov Krym. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Cařihrad. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i úkol náboženský (tzv. chazarská polemika).Při této cestě se bratrům podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I, které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimeanta. Podle legendy, je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži a jsou dnes uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea. V roce 826 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi Ill s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě.

Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, a tak ze země nechal latinský mluvící kněze vyhnat. Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera / kněze a Metoděj patrně jako jáhen). Byzance nemohla vyslat biskupa jak žádal Rastislav neboť neměla o poměrech na Moravě představu, a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat. Pracovali zde s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování bratří ve staroslovenštině. V roce 864 ale napadl Ludvík li Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí-latinské a staroslověnské. V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Cařihradu, kde mělo vysvěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí do Cařihradu. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michal Ill. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z patriaršího trůnu sesazen jejich přítel patriarcha Fótios, jehož misionáři bratři byli. V témže roce byli pozváni papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě v nepovoleném jazyce. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Cestovali přes země Kacelovy a Benátky. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián li, který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. A protože Konstantin byl nejen duchovní, ale i skvělý diplomat, byla staroslověnština bulou slavnostně povolena jako bohoslužebný jazyk. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiosovi I. v boji proti mohamedánům, kteří v té době ohrožovali Itálii. V Římě se zdrželi bratři až do roku 869. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný, vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky. Sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval ,,pilátnictvím" a „trojjazyčnou herezí". Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů, 14.února roku 869, ve stáří dvaačtyřiceti let. Metoděj měl v rukou papežskou bulu a v ní jednoznačně řečeno, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Koce/ byl horlivý křesťan, v jeho panství bylo na třicet kostelů, které podléhaly pravomoci salcburského arcibiskupa. Na rozdíl od svého otce Pribiny se Koce/ nadchl pro slovanské písmo a slovanský kult, a proto přijal na svém sídle v 8/atnohradu v Panonii dva soluňské bratry Cyrila a Metoděje, kteří putovali v roce 867 z Moravy do Říma. Věrozvěstové založili v Blatnohradě církevní školu a Koce/ jim svěřil na padesát žáků. Koce/ chtěl zřídit v Panonii samostatnou diecézi, proto si po smrti Cyrilově vyžádal zpět Metoděje, papež ho vyslal jako svého legáta a arcibiskupa panonského a moravského se sídlem v Sirmiu, dnešní Sremská Mitrovice v Srbsku. Svou touhu po samostatnosti odnesl kníže Koce/, když v roce 876 v boji proti Charvatům padl. Jeho Panonie se stala kořistí moravského knížete Svatopluka. Metoděj je na podzim 869 vysvěcen na prvního arcibiskupa moravského. Vté době pověřil Rostislav panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka. Ten se ale v roce 870 spojil s východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, kde zanedlouho zemřel. Do této politicky složité doby se vrací Metoděj na Moravu pokračovat ve své misijní činnosti. Po příchodu na Moravu je v roce 870 povolán na církevní sjezd do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Po té ho dopravili patrně do Ellwangen, kde ho věznili v otevřené jámě dva a půl roku.Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecézie. Stalo se tak roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem Wichingenem z kacířství a znovu povolán do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny obhájil; následně papež staroslověnskou liturgii schválil bulou Industrie tuae, ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Metoděj vyhrál, ale Wiching tak docela neprohrál. Zároveň, na žádost knížete Svatopluka, ho papež jmenoval nitranským biskupem. Při zpáteční cestě z Říma novopečený biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu nastavit před oči evidentně padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale klid nenastal. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl Wichingovi jeho intriky zarazit a zbavit ho biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching okamžité spěchal do Říma, kde však tentokrát Metoděj vyslechnut být nemohl, protože je na cestě do Cařihradu. Nový muž na Petrově stolci, papež Hadrián Ill., pod vlivem Wichingových udání slovanskou liturgii zakázal a nařídil, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Metoděj, který je v Cařihradu, kde byl slavnostně přijat Basileem I. Zanechal zde opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly pravděpodobně využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. Poté se Metoděj vrátil znovu na Moravu, kde dokončil překlad Písma svatého. Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to 6. dubna 885 zemřel ve věku 701et.

Hody

se slaví první sobotu a neděli v měsíci září. V minulosti se o hodech oslavovalo ukončení sklizně-oslava dožínek.

Ve vzpomínkách starších občanů byly hody příležitostí ke společné oslavě a hodování. I když křesťanství do svého kalendáře dožínky nezahrnulo jako křesťanský svátek, nicméně prastaré tradici se nemohlo úplně bránit, a tak se svátek dožínek slavil a někde dodnes slaví i v posvátných kostelích, kdy dožínkový věnec je symbolem poděkování za sklizeň jako dar od Boha. Bohužel není to u nás tradice, protože každý farář má jiný názor na tuto oslavu a podle jeho názoru se pak tento svátek slaví, nebo respektive neslaví.

Ve vzpomínkách starších spoluobčanů se hody slavily průvodem a jízdou sedláků na ozdobených koních a ozdobených povozech. Někteří sedláci jen tak koně vedli. Byla to presentace bohatších sedláků z obce. Po vyvlastnění a vzniku státního statku, tento zvyk zanikl a tak i veselá oslava hodů tímto skončila.