Podzim a Vánoce

Procesí

O třetí neděli v září se dříve chodilo pěšky do Stráni, kde se konají v tuto dobu hody. Cestou se zpívaly mariánské písně a modlilo se. Straňané vítali Březovany slovy:„Alaťané už idú." Říkali nám tak, protože jsme často používali slovo ala (Hle, nebo vida). Straňané totiž také chodili procesím na Březovou na Cyrilo-Metodějskou pouť. Když přicházeli volal kostelník z kostelní věže, když je zahlédl jak jdou od křížku: ,,Ala, zvoňtě, ala Straňané idú !"

Ukázka zpěvu při procesí: ,,Ejhle o/tár hospodinův zárí, pre svatá obeť nastává, kerou po tisíc let s jasnou tvárí otčina dne ze dne konává."

Památka zesnulých, Dušičky

Papež Řehoř Ill. dal roku 731 v Římě v chrámu sv. Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů, mučedníků a spravedlivých a nařídil, aby na den 1. listopadu byla slavena slavnost všech svatých. Ten je vzpomínkovou slavností na zemřelé, kteří již dosáhli věčné blaženosti.

Dušičky- Původ tohoto svátku je starobylý a astronomický. Už v pátém století př. Kr. se tento den slavil jako čtvrtící den (cross­quarter day), tedy den v půli mezi rovnodenností a slunovratem.

Historie Dušiček je také ve svém vzniku svázána s anglosaským svátkem Halloweenu a sahá až k dávnověkým Keltům. Tehdy se rok dělil na dvě období -období hojnosti a období zimy a hladu.

V listopadu pro Kelty začínala doba temna, konec období hojnosti, tepla a světla a začátek doby tmy, zimy a nejistoty. To byl ideální okamžik k předělu celého roku a k oslavám a hodováním. Vedle oslav a hodování byl ovšem také čas na duchovní složku svátku. Bylo zapotřebí obětovat bohům před nastávající temnou částí roku, aby se Slunce vrátilo, aby se člověk dožil nového jara, aby nebyl hladomor a vydržely zásoby přes zimu ... těch strachů a obav bylo prostě moc. Jejich hlavním bohem byl Samhain, což lze přeložit jako Pán mrtvých. Právě 31. říjen byl hlavním svátkem uctívání Samhaina a bohyně Beltane (,,Velké matky Země").

Je to předvečer 1. listopadu, kterým začínala zimní polovina roku a zároveň keltský nový rok. S koncem roku se také vzpomínalo na ty, jejichž život již skončil -na padlé a zemřelé. Keltové, vzhledem ke své víře, dodržovali ve vztahu ke smrti a k pohřbu velmi přísná rituální pravidla a obřady. Ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka a věřili, že se tuto noc prolíná náš svět se světem mrtvých a že se jedná o noc, kdy předěl mezi světem živých a královstvím neživých je nejmenší. Věřili, že té noci se domů vracejí duše zemřelých z předchozího roku a vyhledávají pomoc příbuzných, aby jim pomohli překročit hranici do Země mrtvých.
Proto zapalovali ohně, aby se duše mrtvých mohly přijít ohřát, strávit noc se svými pozůstalými a vyráběli svítilny z vydlabaných dyní, aby duchům posvítili na cestu. Sami se převlékali do starých hadrů a malovali si obličeje, aby se sami uchránili před vracejícími se zlými duchy. Je to podle keltského náboženství nejmagičtější noc v roce, která končí úsvitem. Mrtví se vrací do svých příbytků, temná moc pozbývá sil.

Barborky

Svátek svaté Barbory, který připadá na 4. prosince, je spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich je řezání tzv. Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice se 4.prosince s prvním slunečním paprskem uřízla větvička z třešně staré nejméně deset let a odnesla se do domu, kde žije neprovdaná dívka.

Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamená to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha.

Nebo si každý člen domácnosti na svoji větvičku napsal přáníčko, které se mělo vyplnit po rozkvetení větvičky o Štědrém dni. Barborky jsou v dnešní době především vánoční ozdobou domova.

Mikulášská nadílka

v předvečer 6. prosince navštěvuje sv. Mikuláš v doprovodu anděla a čerta děti. Mikuláš s andělem roznášejí dárky, čerti se starají o symbolické „trestání" a „strašení" zlobivých dětí.

Legendo o šlechtici o jeho třech dcerách

Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikulášovi, která se dochovala ve vícero podobách. Podle nejextrémnější verze zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim podle legendy hodil oknem po jednom sáčku se zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se. Umírněnější a poměrně rozšířenější verze podávají celou záležitost tak, že zchudlá rodina uvízla v dluzích a vše směřovalo k tomu, že otec skončí ve vězení pro dlužníky a dcery budou prodány a odvlečeny do veřejných domů (resp. tam bez prostředků a věna nakonec stejně skončí). K čemuž však nedošlo díky zásahu sv. Mikuláše, v jehož popisu se obě verze shodují. Rodina tak unikla z dluhů a zbylo i na věno. Vzhledem k této legendě (a její „extrémní" variantě) je světec též označován jako patron prostitutek, jsou tím však myšleny především bývalé prostitutky, či sexuální otrokyně. Na stejné legendě je též založena tradice mikulášské nadílky.

Svatý Mikuláš z Myry (cca 280/286 Patara - 6. prosince 345/352 Myra, dnes Demre, Turecko) byl biskup v Myře v Lykii v dnešním Turecku. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidmi, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství. Svatému Mikuláši jsou zasvěceny kostely, například Basilica di San Nicola v Bari. Jeho atributy jsou mitra a berla, tři zlatá jablka, zlaté pruty, pytlíky, chleby, měšce ... Svatý Mikuláš je uctíván jako patron ministrantů, dětí, panen, poutníků a cestujících, rybářů, soudců, advokátů, notářů, obcho dníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem (parfémy, zrním, semeny, krajkami, suknem), řezníků, sládků, lihovarníků, mlynářů, pekařů, sedlí'áků, tkalců, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflikářů, svíčkařů, hasičů, zajatců, za šťastnou svatbu, proti nebezpečí vody a moře, ke znovuzískání odcizených věcí, proti zlodějům, námořníků, studentů a vězňů.Je též patronem států (Rusko, Lotrinsko) a měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla atd.).

Svatá Lucie

Svatá Lucie se údajně narodila v Syrakusách na Sicílii kolem roku 286. Již jako dívka se zaslíbila Bohu a tajně slíbila slib čistoty. Její matka o jejím slibu nevěděla a přislíbila ji mladíkovi z pohanské rodiny. Lucie mladíka odmítla a své věno darovala chudým. Mladíka to popudilo, že přišel o dívčino věno a udal ji úřadům, které křesťany tvrdě trestaly. Když Lucie odmítla jejich příkaz obětovat pohanským bohům, nechal jí římský místodržící mučit, polévat horkým olejem a pak setnout mečem. Stalo se tak 13.prosince 304.0d té doby si křesťané připomínají její památku.

U nás se zejména ve vesnicích zachovaly obchůzky žen v předvečer sv. Lucie. Představovaly tajemné, tiché postavy zahalené do bílého roucha s obličejem zakrytým bílou plachetkou, nebo pomoučeným moukou. V rukou drží koště a husí peroutku. Symbolizovaly čistotu a naznačovaly vymetání špíny z jizeb.

Tyto postavy nic nenadělovaly, jen strašily. Lidé věří, že musí mít hospodyňky uklizeno, protože Lucie obchází stavení za stavením a krutě trestá nepořádek. O sv. Lucie se nesmělo zapomenout na pohoštění.

Na misku se dávalo cokoliv.

Dnů, které zbývaly do Štědrého dne se využívá k uklízení, pečení, výzdobě, na stůl se dává bílý ubrus a chystá se sváteční nádobí. Světnice se dříve bílili, nábytek a podlahy se vydrhly a povlékaly se peřiny. Svatá Lucie je patronkou přadlen a o jejím svátku bylo zakázáno příst a drát peří.

Advent a adventní věnce

První dřevěné adventní věnce se začaly v Evropě rozšiřovat z Německa. Po první světové válce se adventní věnce začaly zhotovovat ze zelených větviček jehličnanů . Kruhový tvar věnce vyjadřoval jednotu společenství lidí s Bohem.

Protože adventní čas začíná čtvrtou neděli před Vánocemi, ustálil se počet svící na něm na čtyřech a každá z nich představuje jeden adventní týden. Jednotlivé neděle se nazývají - železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Advent je chápán jako doba rozjímání, kajícná, má postní ráz a je to příprava na Kristův příchod.

Vánoce  

jsou křesťanskou oslavou narození Ježíše Krista. U nás se za vrchol Vánoc považuje Štědrý den tj. 24. prosinec - předvečer samotné slavnosti.

K Vánocům se pojí nejrůznější tradice a zvyky. Mají prapůvod i v předkřesťanské době a jsou spojovány s oslavou slunovratu, který také na tuto dobu připadá. Je to nejmagičtější doba, kdy bylo možné poodhalit roušku budoucna a dozvědět se, co lidi v následujícím roce nebo v příštích letech čeká.

Vánoční zvyky

Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6 lednu.

Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvádějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století.

Mnoho rodin v dnešní době dodržují určité zvyky.

Typickým zvykem v naší Březové bylo hned po štědrovečerní večeři se chodilo po dědině a klepalo se na okna.

Ze dveří se pak ozývala předpověď co se klepajícímu v příštím roce stane, jako například: "oženíš sa -vydáš sa - puóděš! -vyhraješ peniaze-apod."

Oplatky s medem

Tradičním předkrmem byla oplatka s medem, která symbolizovala spokojenost, radost a duševní čistotu pro celou rodinu. Medu se připisovala magická moc - prý posilňoval lásku a dobré vztahy v rodině. Oplatky se pekly z nekvašeného těsta ve formách církevními symboly.

Oplatky představují tělo boží a med je symbolem sladkého spořádaného života v příštím roce.

Rozkrajování jablek
U štědrovečerní večeře se při této věštbě určovalo, jak to bude se zdravím jednotlivých členů rodiny v nadcházejícím roce. Každý si rozkrojil svoje jablko. Pokud se po rozkrojení objevila hvězdička, znamenalo to, že dotyčný bude celý příští rok zdravý. Objevil-li se křížek, nevěstilo to nic dobrého.

Okrájené jablkové slupky
Jablíčko se okrájí po obvodu tak aby se slupka nepřetrhla a dívka ji pak hodí za hlavu a jaké písmeno vytvoří tak bude její začáteční písmeno jejího nového příjmení po provdání.

Házení střevícem
Tato věštba měla odhalit mladým neprovdaným děvčatům, jestli se v příštím roce vdají. Ta, která to chtěla zjistit se na Štědrý den postavila zády ke dveřím a přes rameno hodila svůj střevíc. Pokud po dopadu špička střevíce ukazovala ven ze dveří, znamenalo to, že se dotyčná dívka do roka provdá. Pokud ne, zůstane v příštím roce svobodná.

Nechávání zbytků na stole
Vánoční pověry se dříve často spojovaly s mrtvými. Jejich duše totiž během svátků měly bloudit domem. Po štědrovečerní večeři se proto nechávaly zbytky na stole a to až tři dny. Na místě, kde zemřelý sedával, měl připravené jídlo a hospodyňky nesměly zametat, aby duším neublížily. Používat se nesměly ani žádné ostré předměty. Na Vánoce byl s pletením holt šmytec.

Servírování dalšího příboru  a talíře na stůl pro případného osamělého hosta.

Rybí šupiny pod talířem dostatek peněz v příštím roce.

Sekera pod stolem
Míváte během večeře pod stolem sekeru? Že ne? Naši předkové by se tomu určitě divili. Na sekeru si před jídlem musel každý šlápnout (nejlépe zlehka), aby ho v dalším roce nebolely nohy. Sekera se potom nechávala pod stolem.

Večeře o devíti chodech
Říkáte si, jak se přejíte, když si dáte polévku, salát s rybou a pak pár kousků cukroví? Dříve se chystalo menu o devíti chodech, i když bylo samozřejmě chudší než to dnešní. Za jeden chod považovali třeba chleba s paličkou česneku, jablko nebo ořechy. Ale pozor - nesmělo být mezi nimi maso.

Pozor na stín
Zapálili jste svíce? Pozorně si prohlédněte váš stín. Nechceme vás strašit, ale nebude­li mít váš stín hlavu, je s vámi do příštích Vánoc konec.

Spálené těsto
Velký význam se přikládal pečení. Při zadělávání těsta musela žena otírat ruce o stromy, aby dobře plodily. Vánoční pečivo se různě tvarovalo a za žádnou cenu se nesmělo spálit nebo jinak pokazit. Znamenalo to neštěstí a smrt v rodině.

Klepání na kurník
Pokud chtěla vdavekchtivá dívka zjistit, jestli se v příštím roce vdá, zaklepala na kurník. Když se jí ozval kohout, znamenalo to, že ji čeká svatba. Slepička znamenala odklad minimálně do dalších Vánoc. Jinde se zase vysekávaly otvory na zmrzlém rybníce. Slečny měly na hladině vidět tvář svého nastávajícího. Nechceme domýšlet, co by se stalo, kdyby zrovna zahlédly kapra.

Zlaté prasátko
Kdo by neznal pověru o zlatém prasátku, jež se těm, kdo se postí, zjeví ještě před štědrovečerní večeří. Jde o velmi starou tradici obestřenou dodnes tajemstvím. Zjeví se tomu, kdo se od ranního kuropění do východu první hvězdy na Štědrý den postí. Půst brali lidé velmi vážně. Děti "hlídalo" zlaté prasátko a nepříliš laskavé vánoční bytosti, např. svatý Šprech, jež by nezbedníkovi provrtal bříško, aby se přesvědčil, že je prázdné, a také Lucky. Prase bylo uctíváno už v předkřesťanské době a to jako symbol slunce o zimním slunovratu - zlatý sluneční kotouč se ujímá vlády. Je známo, že již v dávných dobách rodiče pouštěli zrcátkem dětem zlatá prasátka na zeď za odměnu, že vydržely půst. Jiné zlaté prasátko není možné nikde v žádných pramenech najít. Současným hitem je čokoládové prasátko ve zlatém obalu.

Svátek sv. Štěpána, Druhý svátek vánoční

Kdo byl s. Štěpán? Byl to první mučedník, jáhen. Narodil se kolem Kristova narození v Jeruzalémě. Zemřel v roce 40 v Jeruzalémě. Je patronem koní, pacholků u koní a kočích, zedníků, krejčích, kameníků, tkalců, tesařů, bednářů. Jeho svátek je tak starý jako vánoce, a přesto je s nimi v křiklavém rozporu:zde radost z narození Božího Syna, tam hrozné mučednictví křesťana. Podle Skutků apoštolských patřil původně helénský (pocházející z Řecka) Žid Štěpán k sedmi jáhnům, kteří byli vysvěceni apoštoly vkládáním rukou, aby ulehčili Ježíšovým učedníkům v jejich práci. Štěpán se ukázal od počátku jako vynikající kazatel, který přitahoval posluchače silným charismatem. Během jednoho z těchto Štěpánových plamenných kázání došlo k nejhoršímu: několik Židů začalo se Štěpánem spor a obvinili ho z „opovážlivých řečí proti chrámu a zákonu", tedy z hanobení Boha. Odvlekli jáhna před soudce. Štěpán měl vynikající obrannou řeč, načež povstala obrovská vřava. Soudce pak najednou uviděl zářit Štěpánův obličej jak tvář anděla a musel si zakrýt oči, protože již nemohl snést září světlo a ostrou Štěpánovou řeč. Pak odsoudil „obžalovaného" bez dalšího jednání k smrti kamenováním.

Ukázky koled:
Vinšujem vám šťastné a veselé svjatky vjánočné Krista pána narození, aby Vám dal Pán Boh zdravie, štěstí, Božje požehnanie, na statečku rozmnoženie, na poli úrodu, na štěpnicihojnost a po smrti večnů radosť. Vinšujem Vám těličku a býčka, aby stě mi dali kůsek makovníčka a trošku slivovičky.

Vinšujem Vám radosť pri velmi velikú, porodila panna čistotu panenskú, krá/a nebeského. Chvalme s nebesčany pána andělského.

Drápání peří

v zimních dnech se po vzájemné domluvě drápalo husí peří u někoho určitého v domě. Tam se scházely především pomocnice - ženy vdané i svobodné. Hovořilo se tu o událostech, co se přihodily, příběhy úsměvné, příběhy strašidelné a další „klebety".

Ze stonků (brček), které by se jinak pálily v kamnech pak v noci při odchodu sypaly cestičky od domu svobodných dívek k domům případných ženichů. Brzy ráno pak matky, které nesouhlasily s nápadníkem své dcery, rychle cestičku zametaly.

Když se svobodní mládenci dověděli ve kterém domě se draní peří koná, chodili do něj, aby svobodné dívky tzv. ,,otrjepali" - obírali o zbytky peří, zachycených na jejich oděvech a samozřejmě tuto činnost zneužívali k laskaní a dotýkání se intimních míst.