Období jari a Velikonoc

Květná neděle

je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista tzv. Pašije (utrpení - latinský Passio). Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše. V Jeruzalémě se v ten den za časného odpoledne shromažďovali křesťané na Olivové hoře a po bohoslužbě šli s palmovými či olivovými ratolestmi v rukou do Jeruzaléma. Na Západě v Gálii a v Hispánii už v 6. století existoval název Květná neděle. Průvod s ratolestmi však nebyl ještě znám. Svěcení a užívání ratolestí je v západní církvi doloženo až v 8. století.

Brzy nato se v severněji položených zemích začaly používat místo palmových ratolestí jakékoliv vyrašené větvičky. Největší oblibu si získaly rozkvetlé ratolesti vrby jívy.

Pašijový týden

poslední týden čtyřicetidenního půstu.

Je věnován památce Kristova utrpení. Škaredá středa - před Božím hodem velikonočním. Říká se jí škaredá, černá nebo zasmolená, protože se vymetaly komíny. Ten, kdo se v tento den škaredí a mračí, se bude mračit po všechny středy v roce.

Zelený čtvrtek -v tento den je zvykem jíst něco zeleného, většinou špenát. V kostele zaznívají naposled zvony - ,,odlétají do Říma". Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existoval pověra, že když naposledy zazvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Pečou se Jidáše - z kynutého těsta, a protože zvony odletěly do Říma, chodí chlapci po vsi a na hrkačích a řehtačkách tak nahrazují zvuk zvonů.

Velký pátek-tento den se nesmí jíst maso. S Velkým pátkem je také spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidových tradic se na Velký pátek otevírá země, aby na krátkou dobu odhalila ukryté poklady. Proto se v tento den nesmí hýbat zemí, neprovádí se žádné práce na poli. Obvykle se na Velký pátek hrají divadelní představení - pašijové hry. Tento den je dnem ukřižování Krista.

Bílá sobota - je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Před vchodem do kostela se světí oheň -této tradici se dříve říkalo „pálení Jidáše". V dnešní době se nosí do kostela svíce, které se posvěcují připálením od posvěceného velikonočního paškálu {velká ozdobená svíce).

Boží hod velikonoční - velikonoční neděle. Tradičně se peče velikonoční pečivo -beránek. Ten se nosí spolu s mazancem, vejci, chlebem do kostela, kde jej kněz posvětí. V křesťanské tradici je Velikonoční neděle největší slavností církevního roku, při němž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se slaví první neděli po prvním úplňku po 21. březnu. Pondělí velikonoční -je dnem uvolnění a veselí, oslavou nového života. Jedná se o svátek, který souvisí jak s křesťanskou tradicí zmrtvýchvstání Krista, tak i s pohanskými tradicemi přechodu zimy v jaro. Chlapci chodí šlehat dívky pomlázkou (spletené vrbové proutky ozdobené pentlemi, které přenášejí životodárné mízy stromů do těla člověka), aby byly po celý rok zdravé a veselé.

Za odměnu dostávají chlapci od děvčat malovaná vajíčka -kraslice.

Velikonoční meditace Máři Magdalény Napsala Jarmila Ševčíková, rozená Machalová (Forhontké)
Za ranních červánků vycházím do zahrad, bych službu poslední mohla Ti prokázat. Hvězdy už pohasly, nastalo svítání, vzpomínám Pane můj na naše setkání. Tam v domě Šimona všichni mne soudili.
,,Vždyť je to hříšnice, v duchu si pravili. Kdyby byl prorokem věděl by zajisté, že se ho dotýká stvoření nečisté."
Ty jsi mne nesoudil, jak lidí většina,
Tvá láska viděla jinýma očima.
Ty jsi mne nesoudil, nekřičel „Kamenuj !" Jak moře bez konce byl se mnou soucit Tvůj.
S břemenem hříchů svých klečím Ti u nohou,snad bys mne nenechal odejít- ubohou. Slova Tvá vpíjím jak žíznivý na poušti,
,,Kdo víc miloval, víc se mu odpouští. Odejdi v pokoji, hříchy jsou smazány, duše tvá čistá je, omytá slzami.
Já jsem tě miloval přes všechna zklamání". Děkuji Pane můj, za Tvoje vyznání.
Kde jsi teď Pane můj? Kam Tě schovali?
Je to snad zahradník, co stojí v povzdálí? Pro slzy nevidím. ,,Kam jsi mi Pána dal?" Mária, Mária, tichý hlas zavolal.
Byl to vzlyk duše mé v nitru se tísnící? Stojíš tu přede mnou vítězný, zářící.
Láska jak květů dech mou duši provoní. Věřím a poznávám „ Raboni, raboni".

Pálení čarodějnic, Filopojakubská noc

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy.

To platilo například o nočním čas z 30. dubna 1. května. Víra v nečisté síly je stará jako samo lidstvo a časem se změnila na pověru, že ďábel muze moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a čarodějů. Na obranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálí ohně. Do výšky se vyhazují zapálená košťata aby bylo vidět jak čarodějnice létají na košťatech v povětří.

Stavění a kácení máje

Na 1. máje musí dívky dostat políbení pod rozkvetlou třešní, aby neuschly a zůstaly stále krásné. Měsíc květen je symbolem lásky. Už v předvečer 1. máje chodí chlapci do lesa, aby usekli co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku-symbol jara.

Smrček, jedli nebo borovici oklestí a špičku ozdobí věncem, šátky, pentlemi a fábory. Mimo obecní májku si lidé staví máje v různých částech obce s oslavou - u ohňů se opékají špekáčky, sousedé nosí něco „na zub" a něco na „zahřátí". Zpívá se a sousedsky se klábosí.

Nejstarší známý doklad o stavění máje se dochoval z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch za odměnu ruku milovaného děvčete. V některých oblastech chlapci i v dnešních dobách stavějí menší májky u domů svých dívek. Po celý měsíc musí chlapci své máje hlídat, aby jim přespolní máje neukradli, nebo nepodřízli, protože takovou ostudu by nepřenesli přes srdce.

Svátek Božího těla

se slaví od 13. století. Již po celá staletí je zvykem, že věřící na tento svátek vychází po mši z kostela do ulic v slavnostním průvodu s monstrancí s Tělem Páně pod nebesy a zastavují se u jednotlivých vyzdobených oltářů s krátkou pobožností.